Anabáze ukrajinská

To jsem se takhle jednou rozhodl, že já, Vojtěch Hlásný podniknu cestu na motorce na Krym. Začal jsem se učit rusky, shánět peníze a motorku. Vzhled em k tomu, že jsem se narodil 14.2.1990, bylo potřeba najít někoho kdo pojede se mnou. Naštěstí mám šest sourozenců, a tak nebylo těžké přesvědčit bratra Filipa. Co se týče motorek, taky to nebyl tak velk ý problém. Filip s Pavlem jsou jejich sběratelé, máme jich doma přes padesát, já už mám doma taky spoustu krásných kousků. Pája mi vybral motocykl Simson Schwalbe. Obsah má 50cm3, r.v.1976, výkon 3,5 koně. Jet na něm legální sice nebylo, ale účel světí prostředky. Filip se rozhodl jet na ČZ 125 Sport r.v.1973. Možná se ptáte, co na to rodiče. Ti byly v pohodě, jako vždy. Rok před tím jsem byl se setro u stopem v Řecku, pak sám stopem v Ženevě a Košicích, a na Babetě jsem objel Čechy. A navíc vědí, že zákazy by neměly smysl. Dvaadvacetiletý Filip byl nejlepší spolujezdec jakého bylo možné sehnat. Má jen jediný problém. Je stejně, jako všichni z naší rodiny, strašně tvrdohlavý a nenechá si do ničeho mluvit. A velet jsem chtěl já. Neřekl jsem mu kam jedeme (jen cílový Sevastopol), nenaučil jsem ho rusky ani slovo (neuměl ani azbuku :-), a bylo to, musel poslouchat. Ani se po ničem nepídil, mezi námi panuje bezmezná důvěra. Bez mých bratrů bych asi těžko někam jel, Pája přerušil svou práci (!), což neudělal za posledních 10 let na tak dlouhou dobu nikdy, a dával nám do kupy mašiny. A dal si evidentně záležet, Simsonek má najeto 55 000km téměř bez poruchy.

Vyjíždíme 20.8.2005 před desátou hodinou večer. Já vezu krosnu s oblečením, jídlo a spacák. Filip veze velkou vojenskou brašnu s náhradníma dílama, olej, stan, a mimo jiné 48 půllitrových plechovek piva, protože za české pivo na Ukrajině snesou modré z nebe. Po osmi stech metrech mi Simson přestává jet. Dlouho dumáme čím to může být, a je to batohem opřeným o benzínový kohout. Po třiceti kilometrech nás staví silniční kontrola. Skončíme dřív než začneme, pomyslím si. Zachovávám chladnou hlavu, tasím úsměv, a předkládám všechny doklady ke kontrole. Nakonec se pouštíme s policisty do diskuse o motocyklech. Na otázku kam jedeme odpovídám, že do Opole, protože kdybychom řekli opravdový cíl, mohli by nás mít za blázny. První noc spíme u Šumperka. Druhý den pokračujeme směr Krnov. Simi moc nejede, nanejvýš tak 50 km/h, proto Filip zkouší sytič, po čemž Simi vystřelí jak z praku,a na sytič jede dalších 2000 km, rychlostí 80 km/h. Na hranicích hlásíme jako cíl Krakov. Polský celník na nás nevěřícně koukne a zeptá se: ,,Do Krakova daleko, myslíte, že tam dojedete?“. Další noc spíme u Krakova. Dopoledne 22.8. si prohlížíme solné doly ve Wieliczce u Krakova. Pokračujeme přes Tarnóv na Jaroslav, a pak dále k hraničnímu přechodu Javoriv, kam dojíždíme po desáté večer. Ještě před hranicemi si připravujeme pivo, kdyby bylo potřeba uplácet. Na hranicích se skoro hned dostáváme na řadu. Celník si prohlíží můj techničák, a marně hledá číslo SPZ. Začíná být dost nepříjemný. Pak se nás ptá, odkud jedeme, a když mu říkáme, že ,,z Čechy“, strašně se rozesmává, dává nám razítka do pasu a posílá nás dál. Máme š ílenou radost a křičíme, dokud nám nestrhne úsměv z tváře zjištění, že tohle byla teprve polská strana, to teší nás ještě čeká. U ukrajinských hranic je obrovská fronta, tak máme alespoň čas prohlédnout si zdejší vozový park. Jasně převládají Žiguli a Moskviče, většinou na kaši shnilé. Jeden Žigul měl na střeše přečuhující lednici s mrazákem, v kufru pračku, zadní sedadla zarovnaná dalším nákupem tak, že výfuk táhl po zemi. Ve frontě vedle nás stála obrovská motorka Iž se saidcarem. Všichni jezdí do Polska za nákupy nebo za prací. Mezi auty prochází celník v maskáči a důkladně je prohlíží. Vzhledem k 24 litrům našeho piva začínáme mít obavy. Jak tak stojíme v koloně čekajících vozidel, přichází k nám vysoký celník s obrovskou čepicí (průměr nejmíň 50cm). Postaví se k nám, pozoruje motorky. ,,Čezet“, vypadává z něj, a začíná nám vyprávět jaké jsou to skvělé československé motorky, kolik toho na nich najezdil. Pak se kouknul na mě. ,,Čto éto toto? To nějaký antikvariat?“ Pohotově odpovídám:,,Da, da, antikvariát, extra, special, super.“ Když k nám přichází maskáčovaný celník, náš člověk ho posílá pryč. Poté popojíždíme k hraniční budce. Předkládáme doklady ke kontrole. Celník opět marně hledá SPZ, dokonce vyšel z budky, a hodně neochotně přijímá skutečnost, že SPZ prostě není. Dostáváme k vyplnění imigrační karty. Na ty se vyplňují osobní údaje, účel cesty a přená adresa. Krym, jako cílovou adresu napsat nemůžeme . Začínám ze sebe dělat vola (to mi jde dobře), mluvím pouze česky a snažím se vyhnout vyplnění karty. Nevychází to. Vyplňujeme tedy všechny údaje, až na to, kam jedeme. Když předkládáme celníkovi takto vyplněné imigrační karty, rudne, začíná fuňet a potichu si pro sebe rusky nadává. Přichází k nám další Ukrajinci a vysvětlují nám, co s tím máme dělat.Nakonec nám pohraničník vytrhává karty z rukou a ptajíc se nás sám vyplňuje. Ptá se nás na ,,gorod i gastinicjá (město a hotel)“, na obě odpovídám Lvov. Celník po nás hází doklady, pouští nás dál. Teď si konečně můžeme oddychnout. Hned za hranicemi posíláme domů smsky, ale hned taky rychle pokračujeme, přeci jen jsme dost unavení. Po půlnoci přijíždíme k prvnímu ukrajinskému motelu v e městečku Javoriv. Za 70 hřiven (1hřivna=5kč) dostáváme parádní pokoj s koupelnou. Hned vedle motelu je směnárna. Ve směnárně vyjednávám hlídání motorek za čtyři plechovky piva. Ráno v sedm hodin vstáváme, a pokračujeme dál na Lvov, kam dojíždíme okolo desáté dopoledne. Dopravní situace ve Lvově je naprosto katastrofická. Představte si tu nejhorší silnici po které jste kdy jeli. Máte to? Tak tahle je ještě horší. Je na ni krásně vidět, že Země je kulatá, prostě jen hromada zvlněných kostek. Navíc je město totálně ucpané, vojenskými UAZY začínaje, náklaďáky GAZ konče. Ze Lvova pokračujeme směr Ternofil a Chmelnickij. Za Chmelnickim dojíždíme GAZ, ktarý určitě nikdy nebyl na emisích, a kvůli hustému provozu polykáme další půlhodinu kusy paliva. Když ho konečně předjedeme dojíždíme jiný GAZ táhnoucí neosvětlenou cisternu. I toho nakonec předjíždíme. Další noc spíme v Avtovagzal Letičiv. V místním motelu dostáváme za 20 hřiven 6-ti lůžkový pokoj. Když se ubytujeme, jdeme do restaurace. Říkám si, co objednat, aby mi rozuměli. S pořádným přízvukem objednávám ,,gulaš, segedyn“. Dostávám vepřové výpečky. Taky jsou dobré. Objednáváme vodu. Do prostředka stolu nám postaví plastovou lahev se dvěma skleničkami. Druhý den před odjezdem jdu na nákup. Kupuji chleby, vodu a spousty sušenek, které tu jsou na váhu, za což platím asi 5 hřiven. Naše další cesta vede přes Vinicjá, Uman, Pervomaisk, a Mikolaj. Ve dvě ráno jdeme spát do motelu, mezi Mikolajevem a Chersonem. Náš pokoj má opravdu ostré vybavení. Tři postele , jedna příliš měkká, jedna příliš tvrdá, jedna akorát, špatně nalepené růžové tapety, plastová kytka, stylový žlutý lustr. Židle u stolu nejsou opřeny o zeď pro nic za nic. Zavírání je na petlici, voda venku ve studni, na záchod se neptáme. Na zdi visí nefunkční hodiny, které jen dokazují, že tady na Ukrajině se zastavil čas. Za tento luxus platíme 24 hřiven. Ráno pokračujeme na Cherson. V Chersonu se mi stává nemilá věc. Ztrácím Filipa. Když se opět náhodou nacházíme uháníme ,,priamo“ na Simferopol, hlavní město Autonomní republiky Krym. Chersomskaja oblasť je poslední území před Krymem, a tu teď, v 16:40 opouštíme. Před námi se objevuje modrý billboard ,,Avtonomna respublika Krym“. Tady stavíme. Zachvacuje nás euforie. Tohle je vyvrcholení mé celoroční dřiny, a začínám se strašně smát. Vůbec nevnímám rozmlácená záda, na kaši rozklepaný Musculus gluterus maximus neboli zadek, rty vysušené a rozervané větrem. Únava z nás spadla. Jsme šťastní. Cestou do Simferopolu potkáváme pravé ukrajinské mafiány, kteří nám například vysvětlují, kde je zlá a kde hodná mafie, a  vyměňujeme si čísla. Ze Simferopolu ženeme mašiny plnou parou do Sevastopolu. Únava nás však přemáhá, přespáváme u silnice. Ráno dojíždíme do Sevastopolu. Sevastopol je parádní vojenské město, kam měli ještě před patnácti lety přístup pouze námořníci, vojáci a jejich rodiny. Tady již několik let totiž kotví Russkij čornomorskij flot (Ruská černomořská flotila). V Jižním zálivu kotví bojová plavidla všech kategorií, včetně ponorek či raketových křižníků. Na vojenskou historii města jsou všichni obyvatelé hrdí. To dokazují stovky pomníků, pomníčků a vojenské hřbitovy. Ulicemi pochodují námořníci v nažehlených bílých uniformách, nablýskanými knoflíky a námořnickými čepicemi. Město je napěchované základnami ruské armády, nechybějí vojáci s kalašnikovy a Gaziky. Luxusní pokoj v centru města stojí 40 hřiven, i když neteče teplá voda. Jednu noc přespáváme i na lodi. Na Krymu ještě navštěvujeme například Jaltu, nebo Jaltskou horskou rezervaci. Každý se nás na Ukrajině ptá jak se žije v Čechách, jeden prodavač věděl i o Ďeuropskim sajuzu, jestli si myslíme, že jsou na Ukrajině krasivě děvušky, proč se nekoupeme v  moři u nás, každý nám podává ruku, někdo plácá po ramenech. Sbíhají se k nám bandy malých kluků, a kdekdo se s námi fotí. Ale čas tlačí, škola volá. 31.8. pajechame nazad. Na cestě zpátky jsou dva nejzajímavější zážitky. Jednou spíme pod stanem a kolem běhá r otvajler. Nahmatávám nabroušenou vojenskou lopatku a čekám. Nakonec usínám. Další zážitek na nás čeká na hranicích, vezeme 5L vodky a spoustu levného benzínu. Opět se osvědčuje zaběhnutý postup - Filip řekne ,,já nepaněmaju“ a je to na mě a mém hereckém umu. Celá cesta je dlouhá přes 5 000km. Do školy a do práce nastupujeme v pondělí 5.9.2005. Stali se z nás cestovatelé.

 

Další fotografie si můžete prohlédnout zde.