S ?ezetou do Půlno?ního království

Rok se sešel s rokem a jsou tu další prázdniny. Další dva m?síce na expedici! S tátou jsme byli ve Vladivostoku, na samém kraji sv?ta, letos tedy m?la být cesta na st?echu sv?ta, kterou je Himaláj. Bohužel, pro nedostatek finan?ních prost?edků, musela být cesta zredukována na Írán a Kavkaz. O zm?n? motocyklu se nikdy neuvažovalo, takovou lze jet pouze na tom nejlepším. Letos se mi nepoda?ilo sehnat nikoho kdo by jel se mnou, takže jsem se vypravoval na cestu sám.

?ezeta byla po cest? do Ruska totáln? na šrot. Z Vladivostoku jsme odeslali mašiny vlakem do Moskvy, kam se pro n? bratr Pavel oto?il autem. Utrhlo se mu však voje u vleku a vlek i motorky skon?ili v poli. Stav?la se tedy zase p?kn? od za?átku s maximálním použitím původních dílů. Taťka vyráb?l nový rám a boxy, vylepšené o poznatky z p?edchozího modelu. Pravá strana rámu je zvlášt? vystužena, jsou tu totiž nava?ené držáky na záložní motor. Mimo bratrů Filipa a Pavla pomáhala s p?ípravou další armáda lidí, bez kterých by se cesta nejspíš neuskute?nila. Všem bych jim cht?l pod?kovat, zvlášt? pak sponzorům. 18.7. 2008 ve?er jsou p?ípravy u konce a já netrp?liv? p?ešlapuji v garáži. Chci vyjet, ale hust? prší, proto se odjezd odsouvá na následující den. 19.7. 2008 v 8:45 se lou?ím se sousedy p?ed bytovkou pod lampou, a ze stejného místa jako ty p?edchozí startuje ?tvrtá expedice. Dojíždím až k Vysokému Mýtu, kde se mi po 30 km jízdy zadírá poprvé motor. Vracím se domů a zhotovujeme speciální náhony na vzduch, upev?ující se na hlavu motoru, pln? snímatelné bez zásahů do žebrování. S takto upgreadovým motorem vyjíždím podruhé asi v 18:30. Motorce dop?ávám pauzy, p?esto spíme první noc v Ma?arsku. Celou noc prší, ne moc ale dost na to, abych se nevyspal a byl do rána promo?ený. Nevzal jsem si totiž se sebou stan – v Turecku a Íránu neprší, byla by to zbyte?ná zát?ž ?íkal jsem si.

P?es den je šílené vedro, kolem 45 stup?ů. Po p?ekro?ení hranic do Srbska m?ním olej. Z p?evodovky však místo 0,5l vyteklo sotva deci, olej n?kde sákne. Na nejbližší benzínce kupuji nejhustší p?evo?ák 90 hypo, ten nestíhá vytékat a průb?žn? tak dolévám celou cestu. Taky vytekl olej z tlumi?ů a levé p?ední vidle, po zbytek cesty jako by tlumi?e neexistovaly. Neustále zadírám píst. Zadírání m? provází celou cestu a proto by bylo dobré vysv?tlit pro?. Všechny p?íznaky, tedy p?eh?ívání, nízký výkon, vysoká karbonizace a zvýšená spot?eba, ukazují na špatný p?edstih. Ten by se dal normáln? se?ídit. Já mám však namontované bezkontaktové zapalování, to má pouze dv? polohy, jinak se?ídit nejde. Vysoce kvalitní olej Denicol tak rozhodn? za zadírání nemůže a spíše tlumí následky špatného zapalka. Další noc spím za B?lehradem. Pr se mi d?lá špatn? (a já si klepal na ?elo, když jsem na Slovensku musel zaplatit €5 jako auto). Ve?er vjíždím do Bulharska a p?es noc ho p?ejíždím. Ráno p?echázím turecké hranice. Po široké dálnici dojíždím p?ed polednem do Istanbulu. Nejv?tší m?sto v Turecku je šílený mumraj. Kli?kuji mezi auty po dálnici procházející m?stem, bojím se abych nezad?el motor a n?který z bezohledných Turků m? nesmetl. Po p?ejetí n?kolika tramvajových pásů se, ani nevím jak, ocitám p?ímo v centru p?ed chrámem Hagia Sofia. Já si fotím slavnou mešitu, kolem stojící Japonci zase ?ezetu. V Istanbulu zajd taky do místní mototechny, chci se p?eptat na továrnu, která vyráb?la licen?n? Jawy. ,,Mototechna“ je plná v?cí a Jawy, ?Z, Simsony, MZ a koupíte tu dokonce díly na sov?tského IŽe. Z regálů vykukují originální ?eské, díly, avšak mnohem víc je tu replik Turecka, ?íny, Tchaiwanu a bůhví odkud ješt?. Vedle originální spína?ky Magneton leží spína?ka PAL TYPE CECHOSLOVAKIA, vedle relátka z Krom??íže Tchaiwanský Neyn-Chin Krom??íž, výrobci karburátoru zna?ky JIKOV s nápisem made in p.r.c. (People republic of China) mají ur?it? licenci… A jaký je hlavní rozdíl? ?eská spína?ka stojí 40 lir, turecká 7,5 lir (2 liry = €1). Mimo jiné navšt?vuji v Istanbulu ješt? tržnici. Z tržnice uvedu jedinou p?íhodu hovo?ící za vše: V jednom z krámků vybírám memce p?kný hn?dý šátek. Jeho cena je 40 lir. ?íkám, že mám 15. Prodejce slevuje na 38. ?íkám že mám 15. Prodejce chce ukázat všechny kapsy a když vidí, že víc nemám, nechává mi ho za 15. V Istanbulu ješt? ob?dvám s policisty na motorkách a hledám továrnu na Jawy. Tovární halu sice nacházím, výroba motocyklů v ní však uhasla p?ed sedmi lety.

Z Istanbulu pokra?uji dál na východ. P?i průjezdu vyprahlou hornatou krajinou p?et?s?uji válec, je to vlastn? poprvé co to d?lám sám. V Kurdistánu, východní ?ásti Turecka, kotvím na b?ehu jezera Van, ve m?ste?ku Tatvan. M?ste?ko samo o sob? není p?íliš zajímavé, ale ty?í se nad ním sopka, v jejímž kráteru se nacházejí jezera. P?i pohledu na silnici vedoucí do kráteru m? chytají mdloby, jsem p?esv?d?ený, že nahoru pojedu mikrobusem, jen šílenec a hazardér by se vydal 13 km po úzké prašné cest? za?íznuté ve skále nahoru. Pak si ale ?íkám, co bych ?ekl doma, že jsem motorká? up?ednost?ující bus. Beru ?ízu a opatrn? se dv? hodiny drápu do kopce. Z koruny kráteru pak ješt? 3 km po cest? v kráteru a dojíždím k prvnímu jezeru. Tady naho?e je ?íza st?edem pozornosti všech t?ch, kte?í se sem dodrkotali mikrobusem, a já jsem rád, že jsme jeli po svých. Na b?ehu Hot lake (teplého jezera) je malý camp. Respektive p?íst?ešek – restaurace u kterého se dá vyspat. Na b?ehu jezera potkávám mimo jiné dva ?echy. Kousek od Hot lake je n?kolikanásobn? v?tší Cold lake (Studené jezero). Ze dna jezer vycházejí bubliny, narazíte tu i na průduchy horkého a ledového vzduchu, které dávají ?íct, že sopka ješt? ne?ekla své poslední slovo. V kráteru naleznete nejen jedine?nou floru, kterou loví ?etní fotografové, ale i suchozemské želvy a svišt?. Jsem rozhodnutý zůstat zde p?es noc, p?eci jen nespím v sopce každý den. Rozd?lávám deku a ukládám se ke spaní. Ležím na zádech, pozoruji hv?zdnou oblohu, ni?ím nerušenou, pohlcující. Takový pohled se mi naskytl naposledy na Saha?e. Hv?zdy se sebou p?inesly chlad. N?které v?ci jsem vyložil p?ed výjezdem v Tatvanu, abych je nemusel táhnout nahoru, mimo jiné i spacák. Když se chodím celou probd?nou noc p?ioblékat chodím jinovatkou. P?es den tu bylo p?es 40 stup?ů, te? je maximáln? 5. ?ekám toužebn? na první slune?ní paprsky aby mi osv?tlili p?šinu k Hot lake. Hned jak p?ijdou, vydávám se k vod?, každý krok bolí, v promrzlých nohách není špetka citu, jen ta bolest je cítit. Slézám po kamenech k vod? ze které stoupá pára a rozeh?ívám si nohy.

P?ed osmou se vydávám na cestu dolů. V Tatvanu ješt? chytnu železni?ní trajekt plující na druhou stranu jezera. Mohl bych sice jezero objet, ale rád se projedu lodí. Po sedmi hodinách plavby se na obzoru rýsuje silueta starého m?sta na vysoké skále – p?ijíždíme do m?sta Van. Ubytovávám se v jednom z místních hostelů. Ve vedlejším pokoji bydlí jeden Francouz, normáln? žije na Filipínách, ale už 10 m?síců je na cestách po sv?t?. Spole?n? trávíme skoro všechen ?as ve Vanu, o dva dny pozd?ji se lou?íme. Když si pakuju motorku sm?je se. S plastovým brn?ním, p?ilbou, bojovou lopatkou a mým rudým drakem jsem pro n?j ,, errant knight of our age“ tedy potulný rytí? naší doby.

Další noc spím ve m?st? Dogubajazit, 45 km od turecko-íránských hranic. Z širokého okolí je vid?t majestátní biblickou horu Ararat. M?sto st?eží vojáci, tak jako celý Kurdistán. P?i jeho průjezdu se každých 20 min zastavuje u vojenské základny. P?i kontrole m? sledují posádky betonových bunkrů a tanků, malý kanon mí?ící z kulometného hnízda bedliv? sleduje každý můj pohyb. Po zjišt?ní, že nejsem terorista usilující o samostatnost Kurdistánu se odsune pás z h?ebů a silnice je volná. V blízkosti hranic s Íránem jsou strážní v?že rozmíst?né na každém kopci. Z?ejm? tu ale k n??emu jsou, když jsem ležel v sopce, byla slyšet st?elba. V Íránu neplatí platební karty, peníze na celou dobu pobytu musím mít u sebe v hotovosti. Proto ?ekám do rána, p?edpokládám, že hrozí nebezpe?í cestou k hranici. Po vybrání pen?z z banky rozd?luji $1160 a €280 rozd?luji na t?i hromádky, které ukládám na různá místa.

P?echod hranic do Íránu je absolutn? hladký, odbavení trvá asi 30 min. V hrani?ním m?ste?ku Bazargan m?ním $20 abych m?l za co dojet do Teheránu. Prvním m?stem na trase je Tabríz. P?ijíždím sem už ve?er, po dálnici projíždím m?stem. V jednu chvíli projíždím kolem velkého parku. Je plný lidí sedících na dekách. Zajímá m? to, t?eba je t n?jaká mega akce, proto sjíždím z dálnice p?ímo do parku. O žádnou slavnost se nejedná, je to milý zvyk, že se lidé hlavn? ve?er sejdou v parku, piknikují a povídají si. Velmi rychle se tu dají najít p?átelé. Za chvíli po tom co slezu z motorky dostávám od jedn?ch lidí jídlo, od druhých pití, od dalších deku. Lidé jsou tu vůbec hodn? pohostinní, už cestou do Tabrízu mi podávali z auta za jízdy pytlík s ovocem. Brzy ráno pokra?uji dál ku Teheránu. I když benzín stojí pro cizince 4 000 Rijálů/L (10 000 Rijálů = 16 K?), pro místní dokonce 1 000 Rijálů, tak až do íránského hlavního m?sta mi peníze nedají a musím m?nit. Banky jsou zav?ené, m?ním v jednom luxusním hotelu. Od recep?ního zase dostávám pytlík ovoce na cestu. Libuji si, že na dálnici nemusím platit na rozdíl od aut žádné mýtné. S každým kilometrovníkem jsem o 10 km blíže cíle. Sp?chám, chci ješt? za sv?tla ud?lat fotku u zna?ky Teherán. 30 km p?ed m?stem m? u mýtné brány staví mladý policista. Umí dob?e anglicky, vysv?tluje mi, že nemůžu jet dál, protože motorky mají na dálnici vjezd zakázán! V této zemi je maximální povolená kubatura 125 ccm, ti se na dálnici pletou a když už n?kdo sežene silnou motorku, tak se chovají jak dobytci a ob? skupiny motorká?ů způsobují dopravní nehody. Pak mi ukazuje pro výstrahu parkovišt? se zabavenými motorkami. Povídáme si i o politice. Tenhle ?lov?k, stejn? jako spousta dalších lidí nenávidí svou vládu, stydí se za svou zemi. Jeho bratr je momentáln? ve v?zení, protože p?ekládal do perštiny zakázané texty. ?e? p?ijde i na Beatles, na staré filmy z filmových klubů, dokonce zná Miloše Formana. Po soumraku m? posílá abych jel dál, že nebudu tak nápadný.

Teherán, hlavní m?sto Íránu má podle odhadů 16 – 18 mil. obyvatel. Brutální mraveništ? protkané důmyslnou a v??n? ucpanou sítí n?kolikaproudých silnic. Jinak ale nijak extra zajímavé, prost? špinavé velkom?sto. Navšt?vuji naši ambasádu abych se zeptal, co je kde zajímavého pop?ípad? nebezpe?ného. Jeden diplomat se m? taky ptá ,,jak vám sv?d?í íránské jídlo?“, já mám poprvé na cestách b?havku a tak nevím co ?íct, ml?ím, dívám se kolem a hledám ta správná slova. ,,Takže asi jako nám,“ dodává s mírným úsm?vem. Jeden z diplomatů, pan Noha, mi doporu?uje návšt?vu jednoho z místních paláců kde se nalézá zajímavé muzeum zbraní. V muzeu jsou opravdu hezké kousky. Nejvíc m? zaujímá mezivále?ný protiletecký kanon Zetor. Ve?er se vracím na ambasádu, abych z ní odeslal pohledy, ve m?st? nejsou schránky. Sekretá?ka paní Grundlerová m? zve na ?aj. Nabízí mi ubytování, já mám ale vyjednané spaní u lidí, u kterých jsem spal na dnešek, tak se tady alespo? vykoupu. Taky mi paní Grundlerová dává vyprat tri?ko a trenky, pra?ka se na konci praní však zasekne a prádlo nejde vyndat. Našt?stí mám ješt? jedny trenky. Motorku mi na ulici hlídá Diplomatická policie. Mezitím co jsem se koupal p?išel pan Grundler, povídáme si, nadáváme na Egypťany a já poslouchám vypráv?ní o jeho d?ív?jších působeních na různých zastupitelských ú?adech. Lidé u kterých mám dnes spát se neozývají, nocuji tedy na ambasád?. Tímto bych cht?l upozornit p?ípadné cestovatele, že se nejedná o žádnou ubytovnu, aby tedy nechodili spát do obýváku ke Grundlerom. Ráno se vydávám na jih, ješt? ve m?st? jdu do banky vym?nit peníze. Za 2/3 pen?z dostávám p?es dev?t milionů Rijálů, takže si mohu dovolit ?íct nesmrtelnou filmovou v?tu: ,,Chlapi, já su milionár!“ Paradox je, že nejv?tší bankovkou je 50 000 Rijálů, tedy asi 80 K?! Pen?z mám tolik, že na n? musím dostat igelitku. Z Teheránu pokra?uji p?es poušť do Qomu a pak dál do Esfahánu. Mám respekt z toho jet po dálnici, proto jedu po staré.

PART 2

Esfahán, jedno z bývalých hlavních m?st Perské ?íše, je nejv?tším íránským turistickým lákadlem. Zvlášt? pak Nám?stí Emáma Chomejního zapsané v UNESCU. Nám?stí je lemováno rozlehlým bazarem, každá strana nám?stí má svou dominantu – hlavní vchod od bazaru, Šáhova mešita nebo t?eba palác šáha Abbáse, který práv? z tohto místa u?inil jedno z nejdůležit?jších v Persii. Nedá mi to, abych se nepodíval na bazar. Nejvyhlášen?jší je Esfahán svými kovotepci. Ti v malých dílnách vyráb?jí ru?n? z plechu různé tvary, nej?ast?ji zví?ata nebo repliky historických zbraní. Ty potom jemn? zdobí st?íbrnou a zlatou nití. Mraven?í práci si nechají zaplatit. Ků? v mírn? podživotní velikosti vyjde na $22 000. Dál tu můžete vid?t výrobu obrazů vytepávaných do st?íbrného plechu na asfaltové desce ale i p?edm?ty denní pot?eby z m?di. Z dílen vychází kouzelný zvuk klepání kladívek dotvá?ející genius loci. Vedle kovotepců pracují tiše malí?i modré keramiky a miniatur.

Z Esfahánu pokra?uji dál sm?rem na jih, do Šírázu. Na cest? do m?sta známého svými růžemi leží Persepolis. Je to jeden z nejdůležit?jších milníků. Jak jsem se t?šil na prohlídku m?sta, tak jsem byl potom zklamaný. B?hem dvou hodin už se nebylo na co koukat. Z hlavního m?sta starov?ké Perské ?íše zbylo pár kamenů vyrovnaných vedle sebe, a i když ?asto to nebyly kameny ledajaké – zajímavé sochy a reliéfy ur?it? stojí za povšimnutí, ale atmosféra 0. Ani v p?ilehlém muzeu není nic extra zajímavého. Co m? zaujímá nejvíc jsou dv? vstupní brány vytesané do skalního masivu a potom taky voln? vystavené historické ná?adí zahrani?ních archeologů, kte?í tu provád?li vykopávky. P?ed vedrem se jdu po exkurzi ukrýt do p?ilehlého parku. Na dece vyndávám love?ák, ješt? z domu, lidé z okolních dek mi p?inášejí pití a jídlo, skupinka dívek se složila na zmrzlinu.

V Šírázu kupuji první koberec. Nemám žádné zkušenosti a nepoznám ješt? ru?n? d?laný koberec od strojového, naletím a platím za strojní jako za ru?ní. Protože je v Íránu úplná prohibice, ?íkám si, že by bylo fajn n?kde n?jaký alkohol koupit a vyzkoušet. Na ulici oslovuji kluka, na kterém je o?ividn? vid?t, že n?jaké zkušenosti s alkoholem má. A nepletu se. S mým průvodcem se vydáváme do místní palírny. N?kolikrát st?ídáme taxíky, až zastavujeme u jedné garáže na periferii m?sta. 0,3 L zelené tekutiny s p?íchutí lemon, chutnající po wc ?isti?i, je zape?et?no v plastové lahvi. S taxíkama vyjde tahle lahvi?ka na 500 K?. Sice vypiju sotva p?tinu obsahu, než se zbavím nepoživatelného moku, ale pocit ze sn?dení zakázaného ovoce za to stojí. P?ed odjezdem z m?sta zbývá navštívit ješt? místní citadelu, tvá?ící se jako hrad, ve skute?nosti jde o zahradu obehnanou hradbami. Z m?sta pokra?uji na jihovýchod do Bander-Abbás. Vždycky když se m? n?kdo zeptal kam jedu, a já ?ekl že do Banderu, jak se tu zkrácen? nazývá, tak se chytal za hlavu a opakoval že tam nic není, jenom šílené teplo. A kvůli tomu teplu á se tam vydal, abych poznal jaké je v reálu. Cesta vede p?es Íránskou vyso?inu, skálami a tunely. Vesnice pomalu ?ídnou a ve dne není ani p?íliš silný provoz. Když všaak padn? tma je všechno jinak. Hodinu po setm?ní se vzduch ochladí natolik, že můžou vyjet na silnici staré kamiony, které by se jinak na slunci upekly. Do tmy svítí nekone?né sv?telné ?et?zy, skály po nichž vedou serpentiny jsou jimi omotány jako váno?ní stromky. V Íránu je b?žné, že jako motorká? se musíte uhnout, když si protijedoucí auto usmyslí, že bude p?edjížd?t, ale to co se stalo tady, to už bylo i na m? p?íliš. Jedu asi 90 km/h ve svém pruhu jedu sám, míjím dlouhou protijedoucí kolonu. V tom si jeden kame?ák, který má z?ejm? v hlav? totáln? vylágrováno usmyslí, že bude p?edjížd?t, vyjede z pruhu, problikne m? abych se mu vyhnul. Jenže já nemám kam. Silnice je hodn? úzká, navíc d?lali nový asfalt a frézovali krajnici a to tak, že rozdíl mezi povrchem silnice a krajnicí je tak půl metru. Po pravé stran? navíc sráz, a proti vám p?ibližující se kamion. Je mi jasné, že kdybych se cht?l vyhnout ze silnice tak budu další den ve ve?erních zprávách. Najíždím na hranu silnice, míjím se s kamionem, p?i?emž vzdálenost mých p?epravních boxů od kamionu není víc než 5 cm, a jsem sakra rád, že žiju. Jízdy v noci omezuji na minimum. Asi v deset hodin ve?er dojíždím do Banderu.

Tady v Bander-Abbás, v ústí Perského zálivu, na b?ehu Indického oceánu je opravdu z?ejm? nejzajímav?jší to teplo. To že je ve stínu 50®C by nebylo tak hrozné, to už jsem na Saha?e zažil taky, ale vysoká vlhkost vzduchu vytvá?í z m?sta nejv?tší saunu na sv?t?. Sta?í 10 min bez klimatizace a t?lo se topí v potu, tím nemyslím, že bych m?l vlhké tri?ko, ale to tri?ko je mokré že se dá ždímat a po půl hodin? jsou i rifle nasáté potem, jako když je vytáhnete z pra?ky. Vedle vedra je v Banderu ješt? buddhistická svatyn?, momentáln? v rekonstrukci. Co je však mnohem zajímav?jší je ostrov Hormoz, ležící v Zálivu asi 15 km od b?ehu. Mašinu a bagáž nechávám hlídat v hotelu a na motorovém ?lunu vyrážíme na Hormoz. Je to malý ostrov sope?ného původu, velkou ?ást pokrývají skály z ?ervených vyv?elin, nachází se zde malá rybá?ská vesnice a hlavn? stará portugalská pevnost z po?átku 16. stol. Nejd?íve ze všeho se jdu na pláž trochu opálit, ješt? nebyla p?íležitost. Voda v oceánu je tak teplá, že když se chcete zchladit, nelezte do vody. Na ostrém slunci jsem za chvíli spálený jak rohlík. Ve?er se jdu na prohlídku pevnosti. Po rozvalinách provází průvodce i když turistů tu není moc. Nejzachovalejšími ?ástmi jsou zásobárna na vodu – kamenný sál zapušt?ný do zem?, a podzemní kostel. Pevnost se nezamyká, proto když jde průvodce domů, vylézám na velitelskou v?ž, kde tu noc spím, s hlavou podloženou litinovým d?lem. Za úsvitu m? budí vr?ení motorových ?lunů rybá?ů vyjížd?jících na mo?e. Pakuju v?ci a b?žím do doku, abych akorát chytil spoj zp?t na pevninu. P?ed odjezdem je ješt? nutné, obléci dlouhé kalhoty, ve m?st? se v kraťasech chodit nesmí.

Dalším bodem na trase je Mašchad, ležící u hranic s Turkmenistánem, od toho m? však d?lí ješt? 1 500 km poušt?. V poušti se neztratíte, když náhodou jednou za 50 km narazíte na k?ižovatku, v?tšinou je na ukazateli vyzna?en sm?r i latinkou, v?tšinou. První ve?er na cest? z Banderu sjíždímze silnice se soumrakem, pou?en z d?ív?jška. V restauraci potkávám kamio?áky, kte?í mi s úsm?vem na tvá?i radí, abych v noci nejezdil po silnici, že pat?í jim. Spím v nedaleké vesnici. Hned u prvního domu bouchám na dve?e a prosím domácího, jestli bych se u n?j nemohl vyspat. Můžu p?ed domem, on bud ležet na tvrdé dlažb? vedle m?. Noc je bezesná. Psi z celé vesnice se na m? p?išli podívat a pejska?i by jejich ?vavé rafání nazvali nejspíše jásavým št?kotem na uvítanou. Ležím s lopatkou v ruce. N?kolikrát za noc vyskakuji ze zem? abych s lopatou odehnal psy, sta?í aby jeden št?knul a hned št?kají všichni. Ráno musím ?ešit problém s motorkou. Jak v??n? dolévám olej do motoru a kontroluji hladinu, strhal se mi závit na m?rce oleje. Nemám ji ?ím nahradit, chybn? se domnívám, že má jemný závit a normální šroubek by tam nešel. Kdybych ji ztratil, dál bych jet nemohl. Všechno ?istím benzínem, m?rku zaliju silikonem a šroubek opatrn? zašroubuji. Drží to, ale nemohu kontrolovat hladinu oleje, dolévám po pam?ti. Další den jízda pouští pokra?uje. Projíždím nejnebezpe?n?jší úsek cesty, vedoucí podél hranic s Pákistánem a Afghánistánem. Na ambasád? ?íkali, že p?es den tu není problém, ale hlavn? abych tudy nejezdil v noci. Když se za?íná stmívat, ?íkám si, že zastavím v nejbližší vesnici. Ale neuv?domil jsem si, že tady musím stav?t když to jde a ne když se mi chce. Tma dávno padla, vesnice nikde, za?íná docházet benzín, dolévám rezervu z kanystru. Po další jízd? dolévám rezervní lahev z benzínem. Po patnácti kilometrech dolévám poslední lahev s palivem. Je půlnoc, nikde nic, poušť nalevo, poušť napravo a vesnice nikde. 10 km p?ed tím, než by mi úpln? došel benzín p?ijíždím k civilizaci. Na jednom míst? jsou tu restaurace, obchod, benzínka, stanice vojáků, policistů a doktorů. Budím doktory a pro dnešek spím na ambulanci. Ráno jedu dál, stavím na každé benzínce, nikdy nelze v?d?t, kdy bude další, mapy jsou nep?esné, kilometrovníky nedův?ryhodné, tachometr už nemám, motorka za?la brát 8l/km, takže nevím kde vlastn? jsem.

Mašchad je druhým nejvýznamn?jším poutním místem islámu v Íránu. Nachází se zde jeden z Božích domů, postavený na hrobu Emáma Rezy, st?edov?kého hrdiny, proto je stále plné poutníků. Ze všech t?ch konzervativních muslimů kolem m? chytá špatná nálada. Cht?l bych se jít podívat na Boží dům, avšak pro vstup platí zvláštní pravidla. Ženy musí vstupovat v ?ádoru, já bych musel do úschovny odevzdat bundu, foťák a kameru. Uvnit? se totiž nesmí fotit. Je mi z toho všeho na nic, ?íkám si, že stejn? nebude uvnit? nic zajímavého, bude to zase mešita obložená modrými kachli?kami, stejná jako všude jinde jen v?tší a s pozlacenou kopulí. Balím kufry a ješt? ten den odjíždím z Mašchadu pry?. Cestou ke kaspickému mo?i zastavuji v Ku?ánu, v míst? tradi?ní výroby koberců. Kupuji tu p?ímo z podlahy jeden ru?n? d?laný za 600 000 Rijálů. Ru?ní výroba koberců je rodinné tajemství, p?esto se mi da?í na n?kolikátý pokus výrobu vyfotit i nato?it. Nakupuji ješt? skoro 10 kg cukru, různých tvarů, barev a chutí, táhnu se sebou domů taky dv? bílé homole. ?eším vysokou spot?ebu motorky, místo 4,5 bere zmi?ovaných 8 l. Našt?stí sta?í vym?nit sví?ku (zapalování odrovná pozd?ji ješt? jednu). Špatná ?innost zapalování má i další následky. Na pístu je 3 mm silná slupka karbonu, špinavé jsou i kanály. V takové mí?e jsem to ješt? nevid?l. Další den dojíždím ke Kaspiku. V prvním campu se m? ujímá bratr šéfa campu, letecký důstojník Reza. S Rezou jezdíme po okolí, všechno mi ukazuje. V campu se ve?er konají hojn? navšt?vované zápasy. Vypadá to jako ?ecko-?ímský zápas ve volném stylu. Cílem je dostat protivníkado polohy, kdy se dotýká zem? ob?ma nohama a rukou. V areálu je i pláž, odd?lená zvlášt? pro muže a ženy. Sektory jsou obehnány plachtou zabíhající až do mo?e. Pokud se muži cht?jí koupat mimo sektor můžou. Ženy taky, ale pouze oble?ené! Jak se jim v tom plave t?žko ?íct, já to nikdy v kabát? nezkoušel…

Poslední zastávkou v Íránu je op?t Tabríz. V tomhle p?íjemném m?st? trávím t?i dny. Chodím hlavn? na bazar. Nakupuji další dva koberce, dv? kila ?aje, t?i kila cukroví, 8 šátků, kilo ko?ení a kilo o?echů… Abych nekupoval ,,repliky“ mám poradce – státem placený pracovník turistické kancelá?e. Jmenuje se Nasser, umí 8 sv?tových jazyků a taky pár slov ?esky, hlavn? ta sprostá a pak ješt? ,,dak bych si studené pivo“ nebo ,,to je ale p?kná ko?ka.“ Ve m?st narazím i na obchod s krásnými botami, ru?n? d?lanými z kůže, h?ebíků a d?eva. Majitel umí ?esky, dováží k nám rozinky. Výstavní tane?ní boty vyjdou na 100 USD, ale nemají mou velikost 47, všechno kon?í na 45. Jsem s ním tedy dohodnutý, že až pojede do ?ech tak mi je vezme. Odtud už vyjíždím p?ímo k hranicím. Na íránské stran? není problém, jen je dost papírování. Ú?edník co mi vy?izuje clo vypadá hodn? p?ísn?. V rozhovoru se m? mimo jiné zeptá, jestli jsem ženatý, ?íkám že ne. Ptá se, jestli se budu n?kdy ženit, a já že t?eba jednou, až najdu tu pravou tak jo. ,,Ned?lej to“ ?íká s kamennou tvá?í, ,,sta?í mít spoustu kamarádů a ženský nepot?ebuješ“. Já na to, že holky mají v?ci, které kamarádi ne, ale to n?jak necht?l pochopit a rychle m? poslal pry?. Na Turecké stran? m? staví hned celní kontrola. Z Íránu jsem p?ijel tak naložený, že meloun už nebylo kam dát, houpe se v igelitce na ?idítkách. Po hádkách s celníky, kte?í mi celou bagáž vyndali se dozvídám, že za koberce budu muset zaplatit 600USD nevratné clo.Za?íná nová vlna hádek, pak jim ?íkám ,,Já jsem stál 12 dní na hranicích v Egypt?, jestli bude pot?eba, po?kám t?eba m?síc,ale ty koberce pojedou se mnou! Vím, že diplomatická auta se neproclívají, po?kám do rána na první auto diplomata, pošlu ty koberce a vyzvednu si je n?kde v Evrop?.“ Potom už cht?jí vyjednávat, ve dv? ráno p?ichází šéf cla. Dohoda zní: 200 USD vratná záloha. Nechávají m? provést všechny ostatní v?ci, v?etn? skoro padesáti litrů benzínu (nesmí se p?evézt ani litr). P?ed odjezdem ješt? najíždím na váhu. Motorka samotná má 125 kg, nejv?tší p?ípustná hmotnost je 300, a dohromady te? vážíme víc než 350 kg.

Z hranic upaluji sm?r Ankara, chci už do Evropy. Na jedné benzínce, asi 300 km za hranicemi slézám z motorky abych dolil benzín z lahví. Najednou koukám, že mi n?co chybí. Vypadá to jen na tašku s lahvemi benzínu, no budiž, ty se dají oželet. Pak ale zjišťuji katastrofu. Chybí igelitová taška se špinavým oble?ením. Práv? do ní jsem ukryl svůj ?erný kožený klobouk, aby byl v bezpe?í a abych ho n?kde neztratil. Neváhám ani minutu, sundávám ?ást benzínových rezerv a plnou parou jedu zp?t hledat po p?íkopech klobouk. Fouká silný protivítr. Dochází mi olej do benzínu, dolévám rezervní lahvi?ku, potom míchám p?evodový olej. Po tm? dojíždím do Dogubajazitu, vracel jsem se 200 km, a tady jsem m?l ješt? všechno. P?espávám a tržišti se zeleninou a hned za úsvitu jedu zpátky, t?eba leží klobouk v druhém p?íkopu. Po dvaceti kilometrech jízdy vidím p?ed sebou motorká?e. Koukám na zna?ku a nev??ím vlastním o?ím, mašina má pražskou SPZ! Je to Honza Sixta, zajíždí jeden z prototypů nejmenované zna?ky a jede ze Šanghaje. Protože jsem oba plní dojmů a jsme oba rádi, že jsme tady v Kurdistánu potkali ?echa, jedeme dál spolu. Nejedem rychle, Honzovi jede motorka pomaleji než m? a navím se musím dívat po klobouku. Na rozestav?né silnici praská můj zadní tlumi?, našt?stí mám náhradní. Taky zjišťuji, že mám vymlácené uložení ložisek v kolech. Odpoledne se p?ed námi objevuje pov?domá zatá?ka. Za ní je benzínka ze které jsem se vracel. To znamená, že můj klobouk, který se mnou zažil všechny cesty, i ty co jsem d?lal ješt? p?ed tím než jsem m?l ?idi?ák, který se mnou byl vždycky všude a za každých okolností, který jsem vozil na motorce pod bundou a m?l jsem ho vždycky i do tane?ních je definitivn? pry?. S Honzou pak volným tempem projíždíme n?kolik dní Tureckem, spíme v?tšinou venku. 2.9.2009 nás trajekt p?eváží p?es Bospor zp?t do Evropy. 3.9.2009 stojíme na hranicích s Bulharskem. Kvůli kobercům trávím n?kolik hodin b?háním po kancelá?ích celníků, s Honzou se ztrácíme a potkáváme se až v ?echách. V Bulharsku spím v JZD na lavi?ce. Na cest? do Bukurešti, p?i průjezdu horami navšt?vuji památník bitvy Šipka a Sokolský klášter.

Kvůli válce v Gruzii mi pracovníci z Velvyslanectví ?R v Teheránu doporu?ili nejezdit na Kavkaz. Mám te? tedy trochu volného ?asu a ten využívám k výletu na Ukrajinu. Pro? riskuji problémy s koberci na hranicích a jedu s motorkou, která má rozpadlé náboje v kolech a nedojede domů ješt? na Ukrajinu? Protože tam je Zborov, místo nejslavn?jší bitvy legioná?ské. Když jsme jeli s táťkou do Vladivostoku jeli jsme kolem, ale bylo to p?íliš blízko než abychom se tam zastavili.Takže p?es Rumunsko rovnou ke Zborovu. Ješt? c Rumunsku se mi láme vidli?ka v p?evodovce a nejde mi jedni?ka a dvojka (doléval jsem málo oleje a nemohl to kontrolovat). 200 km jedu jen na trojku a ?ty?ku, až dojedu na Ukrajinu. U m?sta ?ernivci probíhá v jedné díln? generálka motoru a vlastn? celé motorky. Da?í se mi tu sehnat i 19“ kolo. Je sice jiné než jaké by m?lo být a má trochu vůli, ale je ješt? vyhovující. P?ední kolo jsme už doma uzpůsobili tak, aby šlo v p?ípad? nouze p?ed?lat na zadek a nové kolo putuje dop?edu. Taky kupuji náhradní tlumi? a dokonce válec na moji ?ízu! Zgenerálkovaný motor vydrží až k další generálce kousek p?ed Zborovem. Cestou do Zborova se mi stává ješt? jedna p?íhoda. Projíždím kolem slavné benzínky bez st?echy, stav?li jsme na ní na cest? na Krym i do Vladivostoku. Stavím na ní te? taky. Nefunguje, ale je tu jeden hlída? který spí v místnosti 5*5m. Nabízí mi spaní, a já to rád p?ijímám. Jak tak ležíme na gau?i uvnit? budky, asi v jedenáct ve?er z n?j vyleze, že je homosexuál, a jestli bych si sním necht?l zadovád?t. Rychle koukám kde mám lopatu. Nemůžu ujet, blbne mi elektrika a nesvítí mi motorka, takže ujet nemůžu. Do rána p?ežívám bez úhony. Ve Zborov? jsem p?ijat jako oficiální návšt?va, je mi p?id?len ú?edník Igor, motorká? fajn kluk, aby mi d?lal průvodce. Taky s p?išla noviná?ka ud?lat rozhovor do místních novin. Ptá se, pro? jsem p?ijel sem a já ji ?íkám ,,Pokud vím tak jsou dv? mohyly legioná?ů v Rusku. Jedna ve Vladivostoku a jedna tady ve Zborov?. A ve Vladivostoku já už byl.“ S Igorem pak jedem na h?bitov, kde se nalézá Bratrská mohyla ?echů a Slováků, kte?í tu padli 2. ?ervence 1917.

Cht?l bych už jet do školy, ale Igor m? p?emlouvá, abych se s ním a jeho kamarády vydal na motorká?ský sraz v Karpatech. Tam dojíždíme v pátek ve?er. Plán je takový, že v sobotu dopoledne pojedu dál, abych byl v pond?lí ve škole. Jenže v sobotu ve?er jsou striptýzy, takže škola musí po?kat. V ned?li po poledním upaluji k domovu, ve Wadovicích mi p?estává jet motorka a setkávám se s výpravou borců co mi p?ijeli naproti. V úterý 16.9.2009 kone?n? p?ijíždím zpátky domů.



Tady si můžete p?e?íst SMS, které Vojta posílal z cesty:






 

P?IDEJ SE I TY !!

 

Tak jsem kone?n? doma. Po 59 dnech na cestách jsem se vrátil, a to po svých kolech! Díky všem za zájem o cestu, doufám že se nikdo nenudil, já teda ur?it? ne:) At už jsem byl v Býšti, Istanbulu, Teheránu nebo u Zborova, a i když mi nebylo vždycky do smíchu, jel bych hned znovu! ?ekejte až se v blízké dob? objeví na tomto míst? souvislý ?lánek o cest? s fotkami, za?ínají také vycházet op?t ?lánky v novinách a b?hem roku bude zase mraky promítání na která Vás všechny zvu.