S Čezetou do Půlnočního království

Rok se sešel s rokem a jsou tu další prázdniny. Další dva měsíce na expedici! S tátou jsme byli ve Vladivostoku, na samém kraji světa, letos tedy měla být cesta na střechu světa, kterou je Himaláj. Bohužel, pro nedostatek finančních prostředků, musela být cesta zredukována na Írán a Kavkaz. O změně motocyklu se nikdy neuvažovalo, takovou lze jet pouze na tom nejlepším. Letos se mi nepodařilo sehnat nikoho kdo by jel se mnou, takže jsem se vypravoval na cestu sám.

Čezeta byla po cestě do Ruska totálně na šrot. Z Vladivostoku jsme odeslali mašiny vlakem do Moskvy, kam se pro ně bratr Pavel otočil autem. Utrhlo se mu však voje u vleku a vlek i motorky skončili v poli. Stavěla se tedy zase pěkně od začátku s maximálním použitím původních dílů. Taťka vyráběl nový rám a boxy, vylepšené o poznatky z předchozího modelu. Pravá strana rámu je zvláště vystužena, jsou tu totiž navařené držáky na záložní motor. Mimo bratrů Filipa a Pavla pomáhala s přípravou další armáda lidí, bez kterých by se cesta nejspíš neuskutečnila. Všem bych jim chtěl poděkovat, zvláště pak sponzorům. 18.7. 2008 večer jsou přípravy u konce a já netrpělivě přešlapuji v garáži. Chci vyjet, ale hustě prší, proto se odjezd odsouvá na následující den. 19.7. 2008 v 8:45 se loučím se sousedy před bytovkou pod lampou, a ze stejného místa jako ty předchozí startuje čtvrtá expedice. Dojíždím až k Vysokému Mýtu, kde se mi po 30 km jízdy zadírá poprvé motor. Vracím se domů a zhotovujeme speciální náhony na vzduch, upevňující se na hlavu motoru, plně snímatelné bez zásahů do žebrování. S takto upgreadovým motorem vyjíždím podruhé asi v 18:30. Motorce dopřávám pauzy, přesto spíme první noc v Maďarsku. Celou noc prší, ne moc ale dost na to, abych se nevyspal a byl do rána promočený. Nevzal jsem si totiž se sebou stan – v Turecku a Íránu neprší, byla by to zbytečná zátěž říkal jsem si.

Přes den je šílené vedro, kolem 45 stupňů. Po překročení hranic do Srbska měním olej. Z převodovky však místo 0,5l vyteklo sotva deci, olej někde sákne. Na nejbližší benzínce kupuji nejhustší převoďák 90 hypo, ten nestíhá vytékat a průběžně tak dolévám celou cestu. Taky vytekl olej z tlumičů a levé přední vidle, po zbytek cesty jako by tlumiče neexistovaly. Neustále zadírám píst. Zadírání mě provází celou cestu a proto by bylo dobré vysvětlit proč. Všechny příznaky, tedy přehřívání, nízký výkon, vysoká karbonizace a zvýšená spotřeba, ukazují na špatný předstih. Ten by se dal normálně seřídit. Já mám však namontované bezkontaktové zapalování, to má pouze dvě polohy, jinak seřídit nejde. Vysoce kvalitní olej Denicol tak rozhodně za zadírání nemůže a spíše tlumí následky špatného zapalka. Další noc spím za Bělehradem. Pr se mi dělá špatně (a já si klepal na čelo, když jsem na Slovensku musel zaplatit €5 jako auto). Večer vjíždím do Bulharska a přes noc ho přejíždím. Ráno přecházím turecké hranice. Po široké dálnici dojíždím před polednem do Istanbulu. Největší město v Turecku je šílený mumraj. Kličkuji mezi auty po dálnici procházející městem, bojím se abych nezadřel motor a některý z bezohledných Turků mě nesmetl. Po přejetí několika tramvajových pásů se, ani nevím jak, ocitám přímo v centru před chrámem Hagia Sofia. Já si fotím slavnou mešitu, kolem stojící Japonci zase Čezetu. V Istanbulu zajd taky do místní mototechny, chci se přeptat na továrnu, která vyráběla licenčně Jawy. ,,Mototechna“ je plná věcí a Jawy, ČZ, Simsony, MZ a koupíte tu dokonce díly na sovětského IŽe. Z regálů vykukují originální české, díly, avšak mnohem víc je tu replik Turecka, Číny, Tchaiwanu a bůhví odkud ještě. Vedle originální spínačky Magneton leží spínačka PAL TYPE CECHOSLOVAKIA, vedle relátka z Kroměříže Tchaiwanský Neyn-Chin Kroměříž, výrobci karburátoru značky JIKOV s nápisem made in p.r.c. (People republic of China) mají určitě licenci… A jaký je hlavní rozdíl? Česká spínačka stojí 40 lir, turecká 7,5 lir (2 liry = €1). Mimo jiné navštěvuji v Istanbulu ještě tržnici. Z tržnice uvedu jedinou příhodu hovořící za vše: V jednom z krámků vybírám memce pěkný hnědý šátek. Jeho cena je 40 lir. Říkám, že mám 15. Prodejce slevuje na 38. Říkám že mám 15. Prodejce chce ukázat všechny kapsy a když vidí, že víc nemám, nechává mi ho za 15. V Istanbulu ještě obědvám s policisty na motorkách a hledám továrnu na Jawy. Tovární halu sice nacházím, výroba motocyklů v ní však uhasla před sedmi lety.

Z Istanbulu pokračuji dál na východ. Při průjezdu vyprahlou hornatou krajinou přetěsňuji válec, je to vlastně poprvé co to dělám sám. V Kurdistánu, východní části Turecka, kotvím na břehu jezera Van, ve městečku Tatvan. Městečko samo o sobě není příliš zajímavé, ale tyčí se nad ním sopka, v jejímž kráteru se nacházejí jezera. Při pohledu na silnici vedoucí do kráteru mě chytají mdloby, jsem přesvědčený, že nahoru pojedu mikrobusem, jen šílenec a hazardér by se vydal 13 km po úzké prašné cestě zaříznuté ve skále nahoru. Pak si ale říkám, co bych řekl doma, že jsem motorkář upřednostňující bus. Beru Čízu a opatrně se dvě hodiny drápu do kopce. Z koruny kráteru pak ještě 3 km po cestě v kráteru a dojíždím k prvnímu jezeru. Tady nahoře je Číza středem pozornosti všech těch, kteří se sem dodrkotali mikrobusem, a já jsem rád, že jsme jeli po svých. Na břehu Hot lake (teplého jezera) je malý camp. Respektive přístřešek – restaurace u kterého se dá vyspat. Na břehu jezera potkávám mimo jiné dva Čechy. Kousek od Hot lake je několikanásobně větší Cold lake (Studené jezero). Ze dna jezer vycházejí bubliny, narazíte tu i na průduchy horkého a ledového vzduchu, které dávají říct, že sopka ještě neřekla své poslední slovo. V kráteru naleznete nejen jedinečnou floru, kterou loví četní fotografové, ale i suchozemské želvy a sviště. Jsem rozhodnutý zůstat zde přes noc, přeci jen nespím v sopce každý den. Rozdělávám deku a ukládám se ke spaní. Ležím na zádech, pozoruji hvězdnou oblohu, ničím nerušenou, pohlcující. Takový pohled se mi naskytl naposledy na Sahaře. Hvězdy se sebou přinesly chlad. Některé věci jsem vyložil před výjezdem v Tatvanu, abych je nemusel táhnout nahoru, mimo jiné i spacák. Když se chodím celou probděnou noc přioblékat chodím jinovatkou. Přes den tu bylo přes 40 stupňů, teď je maximálně 5. Čekám toužebně na první sluneční paprsky aby mi osvětlili pěšinu k Hot lake. Hned jak přijdou, vydávám se k vodě, každý krok bolí, v promrzlých nohách není špetka citu, jen ta bolest je cítit. Slézám po kamenech k vodě ze které stoupá pára a rozehřívám si nohy.

Před osmou se vydávám na cestu dolů. V Tatvanu ještě chytnu železniční trajekt plující na druhou stranu jezera. Mohl bych sice jezero objet, ale rád se projedu lodí. Po sedmi hodinách plavby se na obzoru rýsuje silueta starého města na vysoké skále – přijíždíme do města Van. Ubytovávám se v jednom z místních hostelů. Ve vedlejším pokoji bydlí jeden Francouz, normálně žije na Filipínách, ale už 10 měsíců je na cestách po světě. Společně trávíme skoro všechen čas ve Vanu, o dva dny později se loučíme. Když si pakuju motorku směje se. S plastovým brněním, přilbou, bojovou lopatkou a mým rudým drakem jsem pro něj ,, errant knight of our age“ tedy potulný rytíř naší doby.

Další noc spím ve městě Dogubajazit, 45 km od turecko-íránských hranic. Z širokého okolí je vidět majestátní biblickou horu Ararat. Město střeží vojáci, tak jako celý Kurdistán. Při jeho průjezdu se každých 20 min zastavuje u vojenské základny. Při kontrole mě sledují posádky betonových bunkrů a tanků, malý kanon mířící z kulometného hnízda bedlivě sleduje každý můj pohyb. Po zjištění, že nejsem terorista usilující o samostatnost Kurdistánu se odsune pás z hřebů a silnice je volná. V blízkosti hranic s Íránem jsou strážní věže rozmístěné na každém kopci. Zřejmě tu ale k něčemu jsou, když jsem ležel v sopce, byla slyšet střelba. V Íránu neplatí platební karty, peníze na celou dobu pobytu musím mít u sebe v hotovosti. Proto čekám do rána, předpokládám, že hrozí nebezpečí cestou k hranici. Po vybrání peněz z banky rozděluji $1160 a €280 rozděluji na tři hromádky, které ukládám na různá místa.

Přechod hranic do Íránu je absolutně hladký, odbavení trvá asi 30 min. V hraničním městečku Bazargan měním $20 abych měl za co dojet do Teheránu. Prvním městem na trase je Tabríz. Přijíždím sem už večer, po dálnici projíždím městem. V jednu chvíli projíždím kolem velkého parku. Je plný lidí sedících na dekách. Zajímá mě to, třeba je t nějaká mega akce, proto sjíždím z dálnice přímo do parku. O žádnou slavnost se nejedná, je to milý zvyk, že se lidé hlavně večer sejdou v parku, piknikují a povídají si. Velmi rychle se tu dají najít přátelé. Za chvíli po tom co slezu z motorky dostávám od jedněch lidí jídlo, od druhých pití, od dalších deku. Lidé jsou tu vůbec hodně pohostinní, už cestou do Tabrízu mi podávali z auta za jízdy pytlík s ovocem. Brzy ráno pokračuji dál ku Teheránu. I když benzín stojí pro cizince 4 000 Rijálů/L (10 000 Rijálů = 16 Kč), pro místní dokonce 1 000 Rijálů, tak až do íránského hlavního města mi peníze nedají a musím měnit. Banky jsou zavřené, měním v jednom luxusním hotelu. Od recepčního zase dostávám pytlík ovoce na cestu. Libuji si, že na dálnici nemusím platit na rozdíl od aut žádné mýtné. S každým kilometrovníkem jsem o 10 km blíže cíle. Spěchám, chci ještě za světla udělat fotku u značky Teherán. 30 km před městem mě u mýtné brány staví mladý policista. Umí dobře anglicky, vysvětluje mi, že nemůžu jet dál, protože motorky mají na dálnici vjezd zakázán! V této zemi je maximální povolená kubatura 125 ccm, ti se na dálnici pletou a když už někdo sežene silnou motorku, tak se chovají jak dobytci a obě skupiny motorkářů způsobují dopravní nehody. Pak mi ukazuje pro výstrahu parkoviště se zabavenými motorkami. Povídáme si i o politice. Tenhle člověk, stejně jako spousta dalších lidí nenávidí svou vládu, stydí se za svou zemi. Jeho bratr je momentálně ve vězení, protože překládal do perštiny zakázané texty. Řeč přijde i na Beatles, na staré filmy z filmových klubů, dokonce zná Miloše Formana. Po soumraku mě posílá abych jel dál, že nebudu tak nápadný.

Teherán, hlavní město Íránu má podle odhadů 16 – 18 mil. obyvatel. Brutální mraveniště protkané důmyslnou a věčně ucpanou sítí několikaproudých silnic. Jinak ale nijak extra zajímavé, prostě špinavé velkoměsto. Navštěvuji naši ambasádu abych se zeptal, co je kde zajímavého popřípadě nebezpečného. Jeden diplomat se mě taky ptá ,,jak vám svědčí íránské jídlo?“, já mám poprvé na cestách běhavku a tak nevím co říct, mlčím, dívám se kolem a hledám ta správná slova. ,,Takže asi jako nám,“ dodává s mírným úsměvem. Jeden z diplomatů, pan Noha, mi doporučuje návštěvu jednoho z místních paláců kde se nalézá zajímavé muzeum zbraní. V muzeu jsou opravdu hezké kousky. Nejvíc mě zaujímá meziválečný protiletecký kanon Zetor. Večer se vracím na ambasádu, abych z ní odeslal pohledy, ve městě nejsou schránky. Sekretářka paní Grundlerová mě zve na čaj. Nabízí mi ubytování, já mám ale vyjednané spaní u lidí, u kterých jsem spal na dnešek, tak se tady alespoň vykoupu. Taky mi paní Grundlerová dává vyprat tričko a trenky, pračka se na konci praní však zasekne a prádlo nejde vyndat. Naštěstí mám ještě jedny trenky. Motorku mi na ulici hlídá Diplomatická policie. Mezitím co jsem se koupal přišel pan Grundler, povídáme si, nadáváme na Egypťany a já poslouchám vyprávění o jeho dřívějších působeních na různých zastupitelských úřadech. Lidé u kterých mám dnes spát se neozývají, nocuji tedy na ambasádě. Tímto bych chtěl upozornit případné cestovatele, že se nejedná o žádnou ubytovnu, aby tedy nechodili spát do obýváku ke Grundlerom. Ráno se vydávám na jih, ještě ve městě jdu do banky vyměnit peníze. Za 2/3 peněz dostávám přes devět milionů Rijálů, takže si mohu dovolit říct nesmrtelnou filmovou větu: ,,Chlapi, já su milionár!“ Paradox je, že největší bankovkou je 50 000 Rijálů, tedy asi 80 Kč! Peněz mám tolik, že na ně musím dostat igelitku. Z Teheránu pokračuji přes poušť do Qomu a pak dál do Esfahánu. Mám respekt z toho jet po dálnici, proto jedu po staré.

PART 2

Esfahán, jedno z bývalých hlavních měst Perské říše, je největším íránským turistickým lákadlem. Zvláště pak Náměstí Emáma Chomejního zapsané v UNESCU. Náměstí je lemováno rozlehlým bazarem, každá strana náměstí má svou dominantu – hlavní vchod od bazaru, Šáhova mešita nebo třeba palác šáha Abbáse, který právě z tohto místa učinil jedno z nejdůležitějších v Persii. Nedá mi to, abych se nepodíval na bazar. Nejvyhlášenější je Esfahán svými kovotepci. Ti v malých dílnách vyrábějí ručně z plechu různé tvary, nejčastěji zvířata nebo repliky historických zbraní. Ty potom jemně zdobí stříbrnou a zlatou nití. Mravenčí práci si nechají zaplatit. Kůň v mírně podživotní velikosti vyjde na $22 000. Dál tu můžete vidět výrobu obrazů vytepávaných do stříbrného plechu na asfaltové desce ale i předměty denní potřeby z mědi. Z dílen vychází kouzelný zvuk klepání kladívek dotvářející genius loci. Vedle kovotepců pracují tiše malíři modré keramiky a miniatur.

Z Esfahánu pokračuji dál směrem na jih, do Šírázu. Na cestě do města známého svými růžemi leží Persepolis. Je to jeden z nejdůležitějších milníků. Jak jsem se těšil na prohlídku města, tak jsem byl potom zklamaný. Během dvou hodin už se nebylo na co koukat. Z hlavního města starověké Perské říše zbylo pár kamenů vyrovnaných vedle sebe, a i když často to nebyly kameny ledajaké – zajímavé sochy a reliéfy určitě stojí za povšimnutí, ale atmosféra 0. Ani v přilehlém muzeu není nic extra zajímavého. Co mě zaujímá nejvíc jsou dvě vstupní brány vytesané do skalního masivu a potom taky volně vystavené historické nářadí zahraničních archeologů, kteří tu prováděli vykopávky. Před vedrem se jdu po exkurzi ukrýt do přilehlého parku. Na dece vyndávám lovečák, ještě z domu, lidé z okolních dek mi přinášejí pití a jídlo, skupinka dívek se složila na zmrzlinu.

V Šírázu kupuji první koberec. Nemám žádné zkušenosti a nepoznám ještě ručně dělaný koberec od strojového, naletím a platím za strojní jako za ruční. Protože je v Íránu úplná prohibice, říkám si, že by bylo fajn někde nějaký alkohol koupit a vyzkoušet. Na ulici oslovuji kluka, na kterém je očividně vidět, že nějaké zkušenosti s alkoholem má. A nepletu se. S mým průvodcem se vydáváme do místní palírny. Několikrát střídáme taxíky, až zastavujeme u jedné garáže na periferii města. 0,3 L zelené tekutiny s příchutí lemon, chutnající po wc čističi, je zapečetěno v plastové lahvi. S taxíkama vyjde tahle lahvička na 500 Kč. Sice vypiju sotva pětinu obsahu, než se zbavím nepoživatelného moku, ale pocit ze snědení zakázaného ovoce za to stojí. Před odjezdem z města zbývá navštívit ještě místní citadelu, tvářící se jako hrad, ve skutečnosti jde o zahradu obehnanou hradbami. Z města pokračuji na jihovýchod do Bander-Abbás. Vždycky když se mě někdo zeptal kam jedu, a já řekl že do Banderu, jak se tu zkráceně nazývá, tak se chytal za hlavu a opakoval že tam nic není, jenom šílené teplo. A kvůli tomu teplu á se tam vydal, abych poznal jaké je v reálu. Cesta vede přes Íránskou vysočinu, skálami a tunely. Vesnice pomalu řídnou a ve dne není ani příliš silný provoz. Když všaak padně tma je všechno jinak. Hodinu po setmění se vzduch ochladí natolik, že můžou vyjet na silnici staré kamiony, které by se jinak na slunci upekly. Do tmy svítí nekonečné světelné řetězy, skály po nichž vedou serpentiny jsou jimi omotány jako vánoční stromky. V Íránu je běžné, že jako motorkář se musíte uhnout, když si protijedoucí auto usmyslí, že bude předjíždět, ale to co se stalo tady, to už bylo i na mě příliš. Jedu asi 90 km/h ve svém pruhu jedu sám, míjím dlouhou protijedoucí kolonu. V tom si jeden kameňák, který má zřejmě v hlavě totálně vylágrováno usmyslí, že bude předjíždět, vyjede z pruhu, problikne mě abych se mu vyhnul. Jenže já nemám kam. Silnice je hodně úzká, navíc dělali nový asfalt a frézovali krajnici a to tak, že rozdíl mezi povrchem silnice a krajnicí je tak půl metru. Po pravé straně navíc sráz, a proti vám přibližující se kamion. Je mi jasné, že kdybych se chtěl vyhnout ze silnice tak budu další den ve večerních zprávách. Najíždím na hranu silnice, míjím se s kamionem, přičemž vzdálenost mých přepravních boxů od kamionu není víc než 5 cm, a jsem sakra rád, že žiju. Jízdy v noci omezuji na minimum. Asi v deset hodin večer dojíždím do Banderu.

Tady v Bander-Abbás, v ústí Perského zálivu, na břehu Indického oceánu je opravdu zřejmě nejzajímavější to teplo. To že je ve stínu 50®C by nebylo tak hrozné, to už jsem na Sahaře zažil taky, ale vysoká vlhkost vzduchu vytváří z města největší saunu na světě. Stačí 10 min bez klimatizace a tělo se topí v potu, tím nemyslím, že bych měl vlhké tričko, ale to tričko je mokré že se dá ždímat a po půl hodině jsou i rifle nasáté potem, jako když je vytáhnete z pračky. Vedle vedra je v Banderu ještě buddhistická svatyně, momentálně v rekonstrukci. Co je však mnohem zajímavější je ostrov Hormoz, ležící v Zálivu asi 15 km od břehu. Mašinu a bagáž nechávám hlídat v hotelu a na motorovém člunu vyrážíme na Hormoz. Je to malý ostrov sopečného původu, velkou část pokrývají skály z červených vyvřelin, nachází se zde malá rybářská vesnice a hlavně stará portugalská pevnost z počátku 16. stol. Nejdříve ze všeho se jdu na pláž trochu opálit, ještě nebyla příležitost. Voda v oceánu je tak teplá, že když se chcete zchladit, nelezte do vody. Na ostrém slunci jsem za chvíli spálený jak rohlík. Večer se jdu na prohlídku pevnosti. Po rozvalinách provází průvodce i když turistů tu není moc. Nejzachovalejšími částmi jsou zásobárna na vodu – kamenný sál zapuštěný do země, a podzemní kostel. Pevnost se nezamyká, proto když jde průvodce domů, vylézám na velitelskou věž, kde tu noc spím, s hlavou podloženou litinovým dělem. Za úsvitu mě budí vrčení motorových člunů rybářů vyjíždějících na moře. Pakuju věci a běžím do doku, abych akorát chytil spoj zpět na pevninu. Před odjezdem je ještě nutné, obléci dlouhé kalhoty, ve městě se v kraťasech chodit nesmí.

Dalším bodem na trase je Mašchad, ležící u hranic s Turkmenistánem, od toho mě však dělí ještě 1 500 km pouště. V poušti se neztratíte, když náhodou jednou za 50 km narazíte na křižovatku, většinou je na ukazateli vyznačen směr i latinkou, většinou. První večer na cestě z Banderu sjíždímze silnice se soumrakem, poučen z dřívějška. V restauraci potkávám kamioňáky, kteří mi s úsměvem na tváři radí, abych v noci nejezdil po silnici, že patří jim. Spím v nedaleké vesnici. Hned u prvního domu bouchám na dveře a prosím domácího, jestli bych se u něj nemohl vyspat. Můžu před domem, on bud ležet na tvrdé dlažbě vedle mě. Noc je bezesná. Psi z celé vesnice se na mě přišli podívat a pejskaři by jejich řvavé rafání nazvali nejspíše jásavým štěkotem na uvítanou. Ležím s lopatkou v ruce. Několikrát za noc vyskakuji ze země abych s lopatou odehnal psy, stačí aby jeden štěknul a hned štěkají všichni. Ráno musím řešit problém s motorkou. Jak věčně dolévám olej do motoru a kontroluji hladinu, strhal se mi závit na měrce oleje. Nemám ji čím nahradit, chybně se domnívám, že má jemný závit a normální šroubek by tam nešel. Kdybych ji ztratil, dál bych jet nemohl. Všechno čistím benzínem, měrku zaliju silikonem a šroubek opatrně zašroubuji. Drží to, ale nemohu kontrolovat hladinu oleje, dolévám po paměti. Další den jízda pouští pokračuje. Projíždím nejnebezpečnější úsek cesty, vedoucí podél hranic s Pákistánem a Afghánistánem. Na ambasádě říkali, že přes den tu není problém, ale hlavně abych tudy nejezdil v noci. Když se začíná stmívat, říkám si, že zastavím v nejbližší vesnici. Ale neuvědomil jsem si, že tady musím stavět když to jde a ne když se mi chce. Tma dávno padla, vesnice nikde, začíná docházet benzín, dolévám rezervu z kanystru. Po další jízdě dolévám rezervní lahev z benzínem. Po patnácti kilometrech dolévám poslední lahev s palivem. Je půlnoc, nikde nic, poušť nalevo, poušť napravo a vesnice nikde. 10 km před tím, než by mi úplně došel benzín přijíždím k civilizaci. Na jednom místě jsou tu restaurace, obchod, benzínka, stanice vojáků, policistů a doktorů. Budím doktory a pro dnešek spím na ambulanci. Ráno jedu dál, stavím na každé benzínce, nikdy nelze vědět, kdy bude další, mapy jsou nepřesné, kilometrovníky nedůvěryhodné, tachometr už nemám, motorka začla brát 8l/km, takže nevím kde vlastně jsem.

Mašchad je druhým nejvýznamnějším poutním místem islámu v Íránu. Nachází se zde jeden z Božích domů, postavený na hrobu Emáma Rezy, středověkého hrdiny, proto je stále plné poutníků. Ze všech těch konzervativních muslimů kolem mě chytá špatná nálada. Chtěl bych se jít podívat na Boží dům, avšak pro vstup platí zvláštní pravidla. Ženy musí vstupovat v čádoru, já bych musel do úschovny odevzdat bundu, foťák a kameru. Uvnitř se totiž nesmí fotit. Je mi z toho všeho na nic, říkám si, že stejně nebude uvnitř nic zajímavého, bude to zase mešita obložená modrými kachličkami, stejná jako všude jinde jen větší a s pozlacenou kopulí. Balím kufry a ještě ten den odjíždím z Mašchadu pryč. Cestou ke kaspickému moři zastavuji v Kučánu, v místě tradiční výroby koberců. Kupuji tu přímo z podlahy jeden ručně dělaný za 600 000 Rijálů. Ruční výroba koberců je rodinné tajemství, přesto se mi daří na několikátý pokus výrobu vyfotit i natočit. Nakupuji ještě skoro 10 kg cukru, různých tvarů, barev a chutí, táhnu se sebou domů taky dvě bílé homole. Řeším vysokou spotřebu motorky, místo 4,5 bere zmiňovaných 8 l. Naštěstí stačí vyměnit svíčku (zapalování odrovná později ještě jednu). Špatná činnost zapalování má i další následky. Na pístu je 3 mm silná slupka karbonu, špinavé jsou i kanály. V takové míře jsem to ještě neviděl. Další den dojíždím ke Kaspiku. V prvním campu se mě ujímá bratr šéfa campu, letecký důstojník Reza. S Rezou jezdíme po okolí, všechno mi ukazuje. V campu se večer konají hojně navštěvované zápasy. Vypadá to jako řecko-římský zápas ve volném stylu. Cílem je dostat protivníkado polohy, kdy se dotýká země oběma nohama a rukou. V areálu je i pláž, oddělená zvláště pro muže a ženy. Sektory jsou obehnány plachtou zabíhající až do moře. Pokud se muži chtějí koupat mimo sektor můžou. Ženy taky, ale pouze oblečené! Jak se jim v tom plave těžko říct, já to nikdy v kabátě nezkoušel…

Poslední zastávkou v Íránu je opět Tabríz. V tomhle příjemném městě trávím tři dny. Chodím hlavně na bazar. Nakupuji další dva koberce, dvě kila čaje, tři kila cukroví, 8 šátků, kilo koření a kilo ořechů… Abych nekupoval ,,repliky“ mám poradce – státem placený pracovník turistické kanceláře. Jmenuje se Nasser, umí 8 světových jazyků a taky pár slov česky, hlavně ta sprostá a pak ještě ,,dak bych si studené pivo“ nebo ,,to je ale pěkná kočka.“ Ve měst narazím i na obchod s krásnými botami, ručně dělanými z kůže, hřebíků a dřeva. Majitel umí česky, dováží k nám rozinky. Výstavní taneční boty vyjdou na 100 USD, ale nemají mou velikost 47, všechno končí na 45. Jsem s ním tedy dohodnutý, že až pojede do Čech tak mi je vezme. Odtud už vyjíždím přímo k hranicím. Na íránské straně není problém, jen je dost papírování. Úředník co mi vyřizuje clo vypadá hodně přísně. V rozhovoru se mě mimo jiné zeptá, jestli jsem ženatý, říkám že ne. Ptá se, jestli se budu někdy ženit, a já že třeba jednou, až najdu tu pravou tak jo. ,,Nedělej to“ říká s kamennou tváří, ,,stačí mít spoustu kamarádů a ženský nepotřebuješ“. Já na to, že holky mají věci, které kamarádi ne, ale to nějak nechtěl pochopit a rychle mě poslal pryč. Na Turecké straně mě staví hned celní kontrola. Z Íránu jsem přijel tak naložený, že meloun už nebylo kam dát, houpe se v igelitce na řidítkách. Po hádkách s celníky, kteří mi celou bagáž vyndali se dozvídám, že za koberce budu muset zaplatit 600USD nevratné clo.Začíná nová vlna hádek, pak jim říkám ,,Já jsem stál 12 dní na hranicích v Egyptě, jestli bude potřeba, počkám třeba měsíc,ale ty koberce pojedou se mnou! Vím, že diplomatická auta se neproclívají, počkám do rána na první auto diplomata, pošlu ty koberce a vyzvednu si je někde v Evropě.“ Potom už chtějí vyjednávat, ve dvě ráno přichází šéf cla. Dohoda zní: 200 USD vratná záloha. Nechávají mě provést všechny ostatní věci, včetně skoro padesáti litrů benzínu (nesmí se převézt ani litr). Před odjezdem ještě najíždím na váhu. Motorka samotná má 125 kg, největší přípustná hmotnost je 300, a dohromady teď vážíme víc než 350 kg.

Z hranic upaluji směr Ankara, chci už do Evropy. Na jedné benzínce, asi 300 km za hranicemi slézám z motorky abych dolil benzín z lahví. Najednou koukám, že mi něco chybí. Vypadá to jen na tašku s lahvemi benzínu, no budiž, ty se dají oželet. Pak ale zjišťuji katastrofu. Chybí igelitová taška se špinavým oblečením. Právě do ní jsem ukryl svůj černý kožený klobouk, aby byl v bezpečí a abych ho někde neztratil. Neváhám ani minutu, sundávám část benzínových rezerv a plnou parou jedu zpět hledat po příkopech klobouk. Fouká silný protivítr. Dochází mi olej do benzínu, dolévám rezervní lahvičku, potom míchám převodový olej. Po tmě dojíždím do Dogubajazitu, vracel jsem se 200 km, a tady jsem měl ještě všechno. Přespávám a tržišti se zeleninou a hned za úsvitu jedu zpátky, třeba leží klobouk v druhém příkopu. Po dvaceti kilometrech jízdy vidím před sebou motorkáře. Koukám na značku a nevěřím vlastním očím, mašina má pražskou SPZ! Je to Honza Sixta, zajíždí jeden z prototypů nejmenované značky a jede ze Šanghaje. Protože jsem oba plní dojmů a jsme oba rádi, že jsme tady v Kurdistánu potkali Čecha, jedeme dál spolu. Nejedem rychle, Honzovi jede motorka pomaleji než mě a navím se musím dívat po klobouku. Na rozestavěné silnici praská můj zadní tlumič, naštěstí mám náhradní. Taky zjišťuji, že mám vymlácené uložení ložisek v kolech. Odpoledne se před námi objevuje povědomá zatáčka. Za ní je benzínka ze které jsem se vracel. To znamená, že můj klobouk, který se mnou zažil všechny cesty, i ty co jsem dělal ještě před tím než jsem měl řidičák, který se mnou byl vždycky všude a za každých okolností, který jsem vozil na motorce pod bundou a měl jsem ho vždycky i do tanečních je definitivně pryč. S Honzou pak volným tempem projíždíme několik dní Tureckem, spíme většinou venku. 2.9.2009 nás trajekt převáží přes Bospor zpět do Evropy. 3.9.2009 stojíme na hranicích s Bulharskem. Kvůli kobercům trávím několik hodin běháním po kancelářích celníků, s Honzou se ztrácíme a potkáváme se až v Čechách. V Bulharsku spím v JZD na lavičce. Na cestě do Bukurešti, při průjezdu horami navštěvuji památník bitvy Šipka a Sokolský klášter.

Kvůli válce v Gruzii mi pracovníci z Velvyslanectví ČR v Teheránu doporučili nejezdit na Kavkaz. Mám teď tedy trochu volného času a ten využívám k výletu na Ukrajinu. Proč riskuji problémy s koberci na hranicích a jedu s motorkou, která má rozpadlé náboje v kolech a nedojede domů ještě na Ukrajinu? Protože tam je Zborov, místo nejslavnější bitvy legionářské. Když jsme jeli s táťkou do Vladivostoku jeli jsme kolem, ale bylo to příliš blízko než abychom se tam zastavili.Takže přes Rumunsko rovnou ke Zborovu. Ještě c Rumunsku se mi láme vidlička v převodovce a nejde mi jednička a dvojka (doléval jsem málo oleje a nemohl to kontrolovat). 200 km jedu jen na trojku a čtyřku, až dojedu na Ukrajinu. U města Černivci probíhá v jedné dílně generálka motoru a vlastně celé motorky. Daří se mi tu sehnat i 19“ kolo. Je sice jiné než jaké by mělo být a má trochu vůli, ale je ještě vyhovující. Přední kolo jsme už doma uzpůsobili tak, aby šlo v případě nouze předělat na zadek a nové kolo putuje dopředu. Taky kupuji náhradní tlumič a dokonce válec na moji Čízu! Zgenerálkovaný motor vydrží až k další generálce kousek před Zborovem. Cestou do Zborova se mi stává ještě jedna příhoda. Projíždím kolem slavné benzínky bez střechy, stavěli jsme na ní na cestě na Krym i do Vladivostoku. Stavím na ní teď taky. Nefunguje, ale je tu jeden hlídač který spí v místnosti 5*5m. Nabízí mi spaní, a já to rád přijímám. Jak tak ležíme na gauči uvnitř budky, asi v jedenáct večer z něj vyleze, že je homosexuál, a jestli bych si sním nechtěl zadovádět. Rychle koukám kde mám lopatu. Nemůžu ujet, blbne mi elektrika a nesvítí mi motorka, takže ujet nemůžu. Do rána přežívám bez úhony. Ve Zborově jsem přijat jako oficiální návštěva, je mi přidělen úředník Igor, motorkář fajn kluk, aby mi dělal průvodce. Taky s přišla novinářka udělat rozhovor do místních novin. Ptá se, proč jsem přijel sem a já ji říkám ,,Pokud vím tak jsou dvě mohyly legionářů v Rusku. Jedna ve Vladivostoku a jedna tady ve Zborově. A ve Vladivostoku já už byl.“ S Igorem pak jedem na hřbitov, kde se nalézá Bratrská mohyla Čechů a Slováků, kteří tu padli 2. Července 1917.

Chtěl bych už jet do školy, ale Igor mě přemlouvá, abych se s ním a jeho kamarády vydal na motorkářský sraz v Karpatech. Tam dojíždíme v pátek večer. Plán je takový, že v sobotu dopoledne pojedu dál, abych byl v pondělí ve škole. Jenže v sobotu večer jsou striptýzy, takže škola musí počkat. V neděli po poledním upaluji k domovu, ve Wadovicích mi přestává jet motorka a setkávám se s výpravou borců co mi přijeli naproti. V úterý 16.9.2009 konečně přijíždím zpátky domů.



Tady si můžete přečíst SMS, které Vojta posílal z cesty:






 

PŘIDEJ SE I TY !!

 

Tak jsem konečně doma. Po 59 dnech na cestách jsem se vrátil, a to po svých kolech! Díky všem za zájem o cestu, doufám že se nikdo nenudil, já teda určitě ne:) At už jsem byl v Býšti, Istanbulu, Teheránu nebo u Zborova, a i když mi nebylo vždycky do smíchu, jel bych hned znovu! Čekejte až se v blízké době objeví na tomto místě souvislý článek o cestě s fotkami, začínají také vycházet opět články v novinách a během roku bude zase mraky promítání na která Vás všechny zvu.